Až třetinu zelené plochy měst tvoří vnitrobloky, tedy prostory, které vyplňují prostranství uvnitř bloků domů. Dle odhadů je ale až 80 procent z nich v Praze zanedbaných. Vnitrobloky přitom mohou pomoci zlepšit odolnost měst proti klimatickým změnám.
Vnitrobloky nabízejí řadu využití
Ve většině evropských měst, a Praha není výjimkou, najdeme příklady blokové výstavby, která byla vybudovaná převážně v druhé polovině 19. a začátkem 20. století. Jejím typickým prvkem je pravidelná šachovnicová síť ulic. Domy vytvářejí uzavřené bloky kolem dvorů. Bloky na sebe navazují a lemují ulice. Bloková výstavba je v Praze charakteristická pro Vinohrady, Žižkov či Dejvice. Uvnitř jednotlivých bloků vznikly vnitrobloky. „Ty představují prostor vhodný k oživení lokality či k posílení komunitního života. Zároveň mohou pomoci při vytváření odolných měst vůči klimatickým změnám,“ shrnuje Simona Kalvoda, výkonná ředitelka České rady pro šetrné budovy.
Sociální prostor i přínos k udržitelnému klimatu
I když mnohé vnitrobloky mají rozlohu jen několik desítek metrů čtverečních, jejich význam pro město a život v něm, je zásadní. Živý vnitroblok je „venkovní obytnou plochou“, kde lze trávit volný čas. Je to sociální prostor, který ze všech nejvíce vyhovuje skupinám, jejichž život je úžeji vázaný na dané místo. Jde hlavně o seniory a děti. Investice do vnitrobloku a kultivace venkovního prostředí navíc zhodnocuje celou nemovitost i jednotlivé bytové jednotky. V neposlední řadě jsou vnitrobloky součástí strategie měst, jak bojovat se změnami klimatu, ať již jde o snižování teploty díky stromům a rostlinám nebo o využití dešťové vody.
Realita v Praze ale značně pokulhává za teorií
Vnitrobloky jsou zanedbané, často slouží pro parkování aut, venčení psů nebo se z nich stala místa, kde stojí popelnice. Přesná statistika, jaké plochy v Praze vnitrobloky zabírají, zatím neexistuje. Dle kvalifikovaných odhadů tvoří až třetinu zelené plochy města. Až 80 procent z nich je ale zanedbaných. „Praha přijala metodiku nakládání s vnitrobloky,“ říká Tereza Líbová, specialistka adaptace změn klimatu z pražského magistrátu. Dodává, že město má klimatický plán, který zahrnuje 69 konkrétních opatření, jak snížit emise CO2. Jedním z adaptačních opatření je například ozeleňování vnitrobloků. Ve vnitroblocích lze ale v souvislosti s klimatem udělat mnohem více, například zachytávat dešťovou vodu.
Využití často blokuje komplikované vlastnictví
Hlavním důvodem, proč je drtivá většina pražských vnitrobloků v žalostném stavu, je jejich majetková struktura. Nejčastěji jsou tato místa ve vlastnictví společenství vlastníků jednotek. Ta se dokáží starat o domy, ale méně již o přiléhající pozemky. Správa vnitrobloků je neefektivní. To, že jsou vnitrobloky převážně soukromým majetkem, brání tomu, aby do nich investoval magistrát. Ten se nicméně chystá, že je postupně zmapuje.
Modely pro vnitrobloky vycházejí ze šesti základních principů
Spolek Bieno se již pět let snaží revitalizovat vnitrobloky v Praze i v jiných českých městech. „Neexistuje jeden model, jak by měl vnitroblok vypadat. Každý je unikátní a vždy se nabízí určité řešení,“ říká Michal Křivohlávek, ředitel spolku Bieno. Jednotlivé realizace se spolek snaží z hlediska klimatu stavět na šesti základních principech. Těmi jsou: umožnit zasakování srážek, využití dešťové vody, péče o stromy, vertikální výsadba zeleně, výsadba zeleně do nádob a kompostování.
Vnitroblok je ale možné využít i méně tradičním způsobem. Michal Šperling si v jednom z letenských vnitrobloků postavil pasivní dům. Střechu ozelenil a ta tak plní funkci kořenové čistírny. „Všechna voda z domácnosti odtéká do nádoby, čerpá se na střechu, na které jsou nasázeny rostliny. Ty vodu čistí,“ popisuje mechanismus Michal Šperling a dodává, že na střechu jeho rodinného domku se vešly i fotovoltaické panely.
Jak naložit s vnitrobloky se Praha může inspirovat i v zahraničí
V zahraničí jsou vnitrobloky často spojovány do větších ploch s důrazem na snížení dopravy. V Barceloně tato místa označují jako superbloky, v Británii sousedství s nízkým provozem. V Berlíně začaly budovat tak zvané Kiezblock, neboli sousedské bloky. Do těchto ohraničených prostor nemohou vjíždět žádná auta, výjimku má jen zásobování a osobní auta, jejichž cílem je místo uvnitř sousedského bloku. „Vzniklo tak více místa pro aktivity občanů, pro vysazení zeleně, dětské hry nebo lokální obchod,“ říká Dirk von Schneidmesser z berlínské organizace Changing Cities. Dodává, že díky omezení dopravy se snížil počet dopravních nehod, omezil se hluk, zlepšilo se ovzduší, a navíc se prostor méně zahřívá.
